autor: PhDr. Radomír Malý
Nepřátelé Kristovy církve již od prvopočátku používali lež a pomluvu jako nejúčinnější zbraň proti vyznavačům zjevené pravdy. V novověku potom nejprve protestanté – a potom v 18. stol. především osvícenci a zednáři zkonstruovali lži o dějinách Církve, které potom převzali komunisté, nacisté, dnešní neomarxisté, liberálové, genderisté atd. Známe je všichni: inkvizice, mučení, upalování heretiků, čarodějnické procesy, v současnosti k nim přistupuje ještě sexuální zneužívání, týrání dětí v charitativních domovech atd. Jednotlivým tématům jsme na našich stránkách věnovali náležitý prostor, stačí jen zadat si příslušný název v prohlížeči.
Obrana na základě přirozeného rozumu
Jak se tomu bránit? Jak obhájit pravdu o Církvi a její minulosti i současnosti? Každý není historikem a nemá (ani nemůže mít) detailní znalosti na daná témata. Jistě, nelze po nikom žádat, aby všechno toto studoval. Apologetický přístup v tomto směru vyžaduje ale respektovat tyto zásady:
a) Především nebudeme tvrdit, že v historii Katolické církve se nevyskytly hříchy a závažná morální selhání. To by bylo proti samotné Kristově nauce, sám Spasitel přece mluví o koukolu mezi pšenicí. Církev jako viditelná organizace (teologicky Církev bojující na rozdíl od Církve vítězné v nebi a trpící v očistci) je složena ze slabých a hříšných lidí, proto argumentovat tím, že v ní nikdy neexistovaly případy zneužití moci, násilí, nemravného života, krutosti a ublížení nevinným lidem by bylo nejen v rozporu s realitou, ale též se samotnými slovy Ježíše Krista;
b) Ano, některé zlé činy se skutečně v Církvi udály a konkrétní katolíci se dopustili nemorálního jednání nebo dokonce zločinů. Jenže – a to je nejzávažnější apologetický argument – tyto skutky nebyly nikdy typické, nestaly se pravidlem, normou, jež by plynula přímo z katolické nauky. Naopak takové jednání představovalo vždycky objektivně hřích, protiklad k Boží pravdě a její popření v praxi. Chování světců a jejich příklady lásky k Bohu a k člověku ale vždycky v Církvi mnohonásobně převažovaly nad závažnými hříchy těch druhých – a převažují i dnes. Významný český historik a politik 19. století František Palacký, který byl protestant a neakceptoval katolický výklad českých dějin, přesto napsal známou větu: „Katolická církev vykonala ve svých dějinách mnohem více dobrého než zlého.“ Charitativní instituce, školy, upevnění manželství a rodiny, ochrana narozených i nenarozených dětí, obrana slabých proti násilí mocných, láska k bližnímu až k oběti vlastního života (např. jezuité a další řeholníci dobrovolně ošetřující nemocné při morových epidemiích, sv. Maxmilián Kolbe, jenž šel na smrt v osvětimském koncentráku za otce rodiny atd.) – to všechno vysoce překonává případy upálení nevinných templářů v Paříži počátkem 14. stol. nebo orleánské panny sv. Jany z Arku o zhruba sto let později, nemorální život renezančních papežů nebo v některých případech násilné nucení protestantů k přestupu na katolickou víru v 17. stol. Tak je třeba argumentovat – a k tomu není nutno mít detailní znalosti církevních dějin. V diskuzi potom stačí protistranu vyzvat, aby dokázala, že morální selhání a zločiny spáchané katolíky – někdy žel i ve jménu Církve – vyplývají přímo logicky z její nauky.
c) U našich ideových odpůrců, jejichž závažné hříchy jsou mnohem početnější, se toto naopak dokázat dá. Osvícenci a zednáři za Francouzské revoluce přímo vyzývali k fyzické likvidaci všech, kdo s nimi nesouhlasí. Jestliže nepřátelé Církve ji obviňují, že má na svědomí v průběhu několika staletí desítky tisíc obětí (což je přehnané – srvn. níže), tak francouzští vyznavači volnosti, rovnosti a bratrství bestiálním způsobem během pouhých dvou let (1792–4) povraždili statisíce lidí, především katolíků ve Vendée i jinde pouze proto, že zůstali věrni Kristu a jeho nauce. Dodnes z té doby zůstala jako vizitka brutality a zločinu píseň Marseillaisa, jejíž jeden verš zní: „Jen dál, jen dál, bídáků krev nám k vláze půdy služ!“ To je stále národní hymnou Francie. Těmito „bídáky“ byli tenkrát všichni odpůrci revoluce, mimo jiné i všichni katolíci odmítající státem nadekretovaný ateismus (tzv. kult rozumu), navíc je vyloženě proti přirozenému mravnímu zákonu takto zneuctít ostatky mrtvého, i kdyby šlo o nepřítele. Přesto tato strofa ve francouzské národní hymně nadále zůstává. Zločiny liberálních režimů, které se k dědictví Francouzské revoluce hlásily a hlásí, tudíž vycházejí přímo z její osvícenské ideologie, jsou pro ně typické, jsou jejich normou. Ještě více to platí o komunistických zločinech o více než sto let později ve jménu třídního boje, ve jménu nenávisti vůči jistým sociálním skupinám a spolu s nimi i vůči nositelům „vykořisťovatelské“ ideologie, kam řadili bolševici samozřejmě katolíky na prvním místě. U německých nacionálních socialistů šlo potom o nenávist rasovou, z níž logicky vyplývaly hitlerovské zločiny proti lidskosti. Hekatomby nevinných obětí obou totalit 20. století jsou ještě mnohem vyšší než u osvícenců za Francouzské revoluce. Co tady srovnávat s inkvizicí a upalováním heretiků, hlavním kalibrem útoků proti Katolické církvi? A nemravný život renezančních prelátů? Vždyť toto je dnes v epoše genderismu, globalismu a neomarxismu oficiální normou, projevem lidské svobody! Dnešní nepřátelé Katolické církve by naopak měli takového papeže Alexandra VI., největšího nemravu na stolci sv. Petra, chválit za to, jak byl „pokrokový“, neboť žil tak, jak oni ve jménu „svobody“ doporučují – a ne na něho poukazovat jako na doklad „zkaženosti“ Církve!
Některé konkrétní příklady lží
To, co jsme se učili za komunismu a co se stále vyučuje i dnes ve školních hodinách dějepisu o inkvizici, čarodějnických procesech a perzekuci nekatolíků, nemá svůj základ v solidním bádání archivních dokumentů, ale v propagandě francouzských osvícenců, kteří postupovali dvojím způsobem: na jedné straně skutečná selhání osob Církve zveličili a uváděli jako normu plynoucí prý přímo z katolického učení, na druhé straně straně si přímo vymýšleli lži, např. o pohřbených tělíčkách dětí v některých španělských klášterech, které se narodily jeptiškám majícím poměr s kněžími. Ty svoje plody hříchu musely odstranit, proto je prý zavraždily a tajně pochovaly na klášterním dvoře. Jenže nikde takové dětské hroby nebyly nalezeny, absolutně nikde.
Dalším tématem osvícenců byla inkvizice. Solidní badatelé dnes uvádějí počet jejich obětí na 3–5 tisíc za období cca 500 let existence (co tady srovnávat s počtem obětí vyznavačů rozumu a svobody? – srvn. výše), v žádném případě se nejedná o statisíce nebo dokonce o miliony lidí, jak hlásali osvícenci.
Totéž se týká i čarodějnických procesů. Je osvícenskou lží, že počet upálených služebnic ďábla činil 9 milionů, jak ještě ve 20. stol. tvrdil neomodernistický heretik Hans Kueng (srvn. náš článek „Kolik čarodějnic Katolická církev upálila?“). Skutečný počet obětí na katolické straně představuje od 13. do 18. stol. cca 25 tisíc osob, přičemž nositelé Učitelského úřadu vystupovali proti tomuto zlu pocházejícímu z pohanských pověr, jak dokumentuje náš výše vzpomenutý článek. Pověra však měla příliš tuhý kořinek, proto většinou nebyli moc úspěšní.
V současnosti polský web www.pch24.pl publikoval článek „Procesy o czary w Polsce – liczby, statystyki i sto lat czarnego PR“ (Čarodějnické procesy v Polsku – počty, statistiky a stol let černého Polska) Jacka Laskowského. Autor přímo na základě archivních výzkumů odborníků dokládá, na jakých lžích byla postavena komunistická i liberální výuka dějepisu, která ukazovala prstem na Církev jako vražedkyni nevinných žen obviněných z čarodějství. Z celkového počtu 23 čarodějnických procesů před církevními tribunály v průběhu 15.–17. stol. bylo 5 osob osvobozeno, 11 uloženo veřejně odvolat své pověry klasifikované jako hereze, 3 byly odsouzeny k postu o chlebu a vodě po celý rok na mariánské svátky a u 4 zněl verdikt na vězení, neboť obviněné ženy se nechtěly vzdát svých magických praktik a pověr s nimi spojených. 2 z nich ale nakonec byly z vězení propuštěny, když své bludy odvolaly. Nikdy nebylo použito mučení.
Toto je výňatok z článku dr. Malého, viac na: https://apologie.info/20250628_rm_lzi_o_cirkvi/