09.05.2026 1333 slov 7 min.
Katolická církev prý utlačovala ženu, jíž teprve moderní doba přinesla „osvobození“. Jaká je pravda? V mnoha civilizacích platila sexuální promiskuita, žena byla mužovou sexuální otrokyní, v antice sice existovala monogamie, nicméně muž mohl kdykoliv vlastní manželku vyhnat, když se zahleděl do jiné. Nevěra muže se pokládala za normální, nevěra ženy se naopak trestala, otec měl právo svou cizoložnou dceru vlastnoručně zabít. Žena si nesměla sama zvolit svůj životní stav, ten jí určoval otec.
Zákony po milánském ediktu r. 313, jímž císař Konstantin udělil křesťanům svobodu, byly formulovány v duchu křesťanské morálky, nepovolovaly rozvod a zakazovaly mužům vyhodit zákonnou manželku na ulici nebo ji prodat do otroctví kvůli mladší konkubině. Žena už nebyla bezprávná a muž musel respektovat její právo na domov, rodinný majetek a děti. Žena získala právo sama si zvolit svůj životní stav, zvláště chtěla-li se zasvětit řeholnímu životu nebo trvalému panenství ve světě. Křesťanství tedy znamenalo ve věci zrovnoprávnění ženy jednoznačně obrovský pokrok.
Je sice pravdou, že někteří církevní otcové zaujali obranný, až pohrdavý postoj vůči ženě, v níž viděli především pokušení proti životu v celibátu. Setkáváme se s tím v dílech sv. Ambrože, sv. Jeronýma aj. Jenže i Ambrož vysoko cení ctnostné panny. Panenství bylo u žen ve starověku i středověku pokládáno za nejvyšší hodnotu, proto zejména řeholnice se těšily obrovské úctě a vážnosti.
Všeobecně však církevní otcové pohlíželi na ženu s respektem. Sv. Augustin uvádí spoustu důvodů, proč se muž k ní musí chovat ohleduplně a laskavě. Papež sv. Řehoř Veliký (6. stol.) vysoko hodnotí křesťanskou matku, jejímž předobrazem je Panna Maria, a chválí manželství jako moudrou Boží instituci. Sv. Isidor, biskup ve španělské Seville (6. stol.), připomíná povinnosti muže vůči ženě, zejména lásku, kterou jí musí prokazovat a být jí vzorem ctností.
O povznesení ženy se hojně zasloužil mariánský kult. Sv. Anselm z Canterbury v 11. stol. píše o Marii jako o „nové Evě“, která – na rozdíl od „staré Evy“ – nám přináší požehnání. Na ženu máme hledět jako na Pannu Marii. Toto povědomí vedlo v křesťanském středověku k tomu, že žena byla předmětem úcty, kdy rytíři se jí měli klanět, líbat jí ruce a chránit ji.
Ani přístup ke vzdělání nebyl ženám uzavřen. Cestou k němu byly kláštery. Středověk zná hodně vysoce vzdělaných abatyší, např. sv. Gertrudu Velikou nebo sv. Hildegardu z Bingenu. Řada ženských klášterů vedla školy pro vzdělání dívek. Ty nahrazovaly ženám univerzitní vzdělání, jež bylo vyhrazeno pouze mužům, nikoli proto, že by se o ženských intelektuálních schopnostech pochybovalo, ale proto, poněvadž absolutorium právnické nebo artistické fakulty, u teologické to bylo samozřejmostí, se vázalo na duchovenské svěcení, alespoň nižší, které ženám nemohlo být uděleno, neboť Ježíš Kristus, sám muž, ustanovil svými apoštoly a učedníky pouze muže. Jedinou fakultou, kde mohly ženy studovat, byla medicína. Tam se duchovenské svěcení nevyžadovalo. Na lékařské fakultě v italském Salernu se také v 11. století setkáváme s první ženou – univerzitní profesorkou v dějinách – Trotulou di Ruggiero. V principu v křesťanském středověku platilo, že žena se může vzdělávat a věnovat vědě, ale jako řeholnice žijící v celibátu, nikoli jako manželka a matka rodiny, jež měla dle tehdejší mentality jiné poslání.
Ženy jako šlechtičny, kněžny a královny velmi často ovlivňovaly rozhodování svých mužů a v případě ovdovění vládly nebo se staraly o rodinné hospodářství samy. Mnohokrát též paralelně vedle svých manželů vyvíjely vlastní aktivitu buď charitativní, duchovně formační nebo vzdělávací, u nás např. ve 13. stol. sv. Zdislava z Lemberka. To dokazuje, že ženy, ač majetkově závislé na svých mužích, měly přece jen široký prostor pro vlastní iniciativu a činnost.
Čím více vzrůstala laická vzdělanost, jejímiž nositeli byli lidé žijící v manželství a nikoli v celibátu, tím více se objevují spisy vyzdvihující lásku mezi mužem a ženou, rozvíjí se milostná poezie a trubadurské zpěvy opěvující vyvolenou mužova srdce, nejen její tělesnou krásu, ale i jemnost, citlivost a ušlechtilost. Jen jedno se zakazovalo: propagace smilstva. Každý mimomanželský sex byl křesťanským středověkem chápán jako znehodnocení pravé ženskosti, kterou nejlépe a nejvýstižněji ztělesňovala Panna Maria, ta nejdokonalejší a nejkrásnější žena.
Feministické hnutí v 19. století, reprezentované nejvíce Betty Friedanovou v USA, usilovalo o rovnoprávnost žen s muži v přístupu ke vzdělání a k profesní kariéře.
Toto je výňatok článku českého cirkevného historika a vysokoškolského pedagóga PhDr. Radomíra Malého. Pre prečítanie celého článku odporúčame navštívenie stránky Apologie Cirkve, alebo jednoducho kliknite na:https://apologie.info/20260509_rm_katolicka_cirkev_a_zeny/