V dnešní době plné společenských i duchovních zmatků se čím dál častěji ukazuje, jak snadno lze společnost strhnout nesprávným směrem. Lidé mají v povaze stádnost – často nehledají objektivní pravdu ani to, co je správné, ale pouze sledování davu. Podobně jako v podobenství o ovcích jdou tam, kam směřuje většina, i kdyby to mělo znamenat cestu do záhuby. Jen malá hrstka lidí – obrazně jako živé ryby plovoucí proti proudu – dokáže rozpoznat manipulaci a vzdorovat ideologickým módním vlnám, ať už šlo v nedávné době o nekritický covidismus, nebo o různé formy moderní doktríny.
Přepsání Krista k obrazu svému
Svět se nachází v krizi, protože odmítá poznat a přijmout skutečného Krista. Proudy jako New Age či různé synkretické směry se snaží křesťanství rozmělnit. Místo odmítnutí Krista z něj raději udělají „neškodnou figurku“, osvíceného učitele, reinkarnovaného proroka či dokonce mimozemšťana. Výsledkem je náboženský guláš, z něhož vyprchala podstata.
Pravé křesťanství je totiž pro moderního člověka kamenem úrazu – něco od nás vyžaduje. Žádá věrnost, modlitbu, účast na mši svaté, morální kázeň i schopnost oběti. Dnešní svět raději akceptuje tisíce světských nařízení, přikázání a byrokratických zákazů, ale Boží Desatero mu vadí. Opakuje se tak prastarý hřích z ráje: člověk říká Bohu „nebudu sloužit“ a chce si sám určovat, co je dobré a zlé.
Důsledky vzpoury proti Bohu: Kultura smrti
Jakmile člověk svrhne Boží autoritu a prohlásí se za jediného pána morálky, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Historie ukazuje, že odvrácení od Boha vede k tragédiím:
- Francouzská revoluce a roztříštění víry ve jménu rozumu stály stotisíce lidských životů.
- Nacismus a komunismus přinesly desítky až stovky milionů obětí.
- Moderní západní svět pod zástěrkou lidských práv a osobitého pohodlí buduje to, co lze nazvat kulturou smrti – miliardu obětí umělých potratů a rostoucí tlak na eutanázii.
Eutanázie i potraty jsou plodem společnosti, která ztratila úctu k životu. Ze zkušeností z hospicové péče přitom vyplývá, že žádosti o eutanázii nevyvěrají z touhy zemřít, ale ze strachu z bolesti, osamělosti a udušení. Jakmile je člověku nabídnuta skutečná péče, láska a odborná pomoc, strach i touha po předčasném ukončení života mizí.
Modloslužba a krize v Církvi
Krize se bohužel nevyhýbá ani samotné církevní hierarchii. Pozorujeme jevy, kdy představitelé Církve ustupují modernistickým trendům a pohanským rituálům (jako bylo klanění se Pachamamě), zatímco tradiční katolíci a Latinská mše bývají vystaveni tlaku a postihům.
Otázka svěcení nových biskupů v Bratrstvu svatého Pia X. (SSPX) ukazuje na hluboký stav nouze, v němž se víra nalézá. Nejde o vytváření nové jurisdikce nebo odtržení od papeže, ale o zachování autentické nauky a svátostného života tam, kde modernismus rozvrací základy. Když se v kostelích tolerují liturgické výstřelky nebo společné obřady s nekřesťanskými duchovními, ale stíhá se pravověrná tradice, dostáváme se do absurdní situace.
Naděje a příslib do budoucna
Přestože vyhrocená situace vyvolává obavy, křesťan má důvod k naději. Kristus jasně řekl: „Ve světě budete mít soužení. Ale vzpružte se, ja jsem přemohl svět.“ Církev neudrží lidské síly, ale Boží milost.
Proces obrody možná vyžaduje, aby lidstvo narazilo na samotné dno a uvědomilo si, že bez Boha uspokojivý život vybudovat nelze. Naší úlohou v tomto čase je setrvat v pravé víře, bdělosti a modlitbě za Církev i její představitele, neboť platí Fatimský příslib: Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.
