Žijeme v době, kdy se mnohé tradiční jistoty hroutí pod tlakem relativismu a snahy o falešný dialog za každou cenu. To, co by ještě před několika desítkami let znamenalo nekompromisní odmítnutí ze strany církevní hierarchie, se dnes nezřídka toleruje, či dokonce začleňuje do náboženské praxe. V pokračování rozhovoru mezi historikem dr. Radomírem Malým a psychiatričkou MUDr. Ilonou Burdovou otevírají autoři vysoce pálčivá témata: klanění se pohanským bůžkům, automatickou exkomunikaci, morální relativismus i duchovní podstatu dnešní společenské krize.
Pohanské rituály a otázka exkomunikace latae sententiae
Prvním zásadním okruhem, u kterého se dr. Radomír Malý zastavuje, je pronikání pohanských prvků do katolické církve. Výrazným mementem se stal rok 2019 a události spojené s tzv. amazonskou synodou, kdy v samotných vatikánských zahradách probíhal rituál spojený s figurou Pačamamy.
Zatímco zastánci těchto gest mluví o „kulturním vyjádření“ či „symbolu plodnosti a přírody“, dr. Malý upozorňuje na temné historické i současné reálie. Pačamama není nevidinný symbol – v jihoamerickém prostředí jí byly a podle soudních procesů z Bolívie dokonce i na počátku 21. století bývají přinášeny lidské oběti. Z hlediska křesťanské nauky pohanští bůžci neexistují jako reálná božstva, avšak rituály s nimi spojené směřují k démonským mocnostem.
Historicky platilo, že jakákoliv účast církevního představeného na pohanském kultu byla chápána jako hrdelní zrada víry. Podle kanonického práva navíc za takové jednání nastupuje exkomunikace latae sententiae – tedy automaticky, ze samotného faktu vykonání daného činu, aniž by musela být veřejně vyhlášena nadřízenou autoritou. Pokud se tedy klanění pohanským symbolům účastní kdokoli z hierarchie, staví se týmž okamžikem mimo společenství víry.
Kontrast mezi hrůzou modloslužby a Kristovou láskou
MUDr. Ilona Burdová doplňuje historický pohled svou osobní zkušeností z návštěvy Mexika. Obrovské pyramidy starých Aztéků či Mayů vyzařují stísňující atmosféru. Není divu – na jejich vrcholech byly tisícům lidí zaživa vyřezávána srdce. Když do Ameriky dorazili křesťanští misionáři, mnozí domorodci je vítali s úlevou, protože misionáři přinesli konec neustálého strachu ze zešílevších šamanů a krvavých obětí.
Rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím je patrný už z výtvarného ztvárnění:
- Pohanské modly: Děsivé, zastrašující příšery vyžadující lidskou krev a slepou poslušnost.
- Kristus: Láskyplný pohled, dobrovolná oběť sebe sama jednou pro vždy za hříchy celého lidstva.
To ilustruje i známý příběh ze života svatého Pátra Damiána na Havaji. Když domorodý otec pod vlivem čaroděje a starých pověr nesl své novorozené dítě, aby ho hodil do jícnu soptící sopky jako oběť bohyni Péle, Páter Damián neváhal nasadit vlastní život. Dítě mu z náruče vytrhl se slovy: „Péle je mrtvá, tvůj Bůh je Kristus!“ Nebál se pojmenovat pravdu a zachránil lidský život. Dnes se však místo jasného zvěstování pravdy čím dál častěji utíkáme k nekonečnému dialogu, v němž se stírá hranice mezi pravdou a bludem.
Umělé potraty jako moderní krvavá oběť
V rozhovoru zaznívá i paralela mezi starověkým pohanstvím a dnešní sekulární společností. Mnohdy se zdá, že moderní člověk se od modloslužby osvobodil, ale opak je pravdou. Stále častěji se setkáváme s fanatickým zbožštěním ekologie či zvířat, zatímco lidský život na svém úplném začátku ztrácí jakoukoliv hodnotu.
Dr. Malý v této souvislosti cituje poznatky zkušených exorcistů (např. P. Chada Rippergera). Ti upozorňují na šokující duchovní pozadí umělých potratů:
Moderní společnost si myslí, že potrat je pouhou sociální či lékařskou záležitostí. Z duchovního hlediska jde však o pokračování téhož krvavého kultu – přinášení lidských obětí demonickým silám, které si zabíjení nenarozených dětí vyžadují.
Je paradoxem dnešní doby, že za usmrcení zvířete hrozí přísné tresty, zatímco usmrcení nenarozeného dítěte v lůně matky je legislativně chráněno a tichá modlitba před potratovou klinikou bývá v některých západních zemích kriminalizována.
Diktatura relativismus a Kristus jako úhelný kámen
Prohlášení, že „Bůh si přál pestrost náboženství“, podkopává samotný smysl misijního poslání, které Církvi svěřil sám Ježíš Kristus: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je…“ (Mt 28,19). Pokud by všechna náboreženství byla rovnocenná a stejně pravdivá, byla by oběť Ježíše Krista na kříži i krev tisíců mučedníků a misionářů úplně zbytečná.
Už papež Benedikt XVI. varoval před diktaturou relativismu, která tvrdí, že neexistuje objektivní pravda. Výsledkem této filozofie však není mír, ale hluboký rozpad vztahů:
- Rozdělení uvnitř rodin a mezi přáteli.
- Neustálá manipulace skrze média a poštvávání lidí proti sobě (divide et impera).
- Duchovní prázdnota, kterou lidé následně zaplňují novodobými sektařskými ideologiemi.
Kristus sám předpověděl, že Jeho slovo bude lidi rozdělovat – bude úhelným kamenem, na kterém se ukáže, kdo stojí v pravdě a kdo podléhá iluzím. Svět se potýká s hlubokou krizí ne proto, že by mu chyběly technologie nebo peníze, ale proto, že odmítá poznat a přijmout jediného pravého Boha.
